V Krabičce se momentálně skrývá upřímná lhářka s nesplnitelnými sny zavřenými v krabičce z kartonu. Neschopná žít, neschopná umřít. Neschopná zůstat na jednom místě příliš dlouho. Nesnažte se ji poznat, přišli byste o iluze. Mohli byste ji poznat takovou, jaká je v tom nejzazším skrytém koutku duše a to je něco, co by nechtěla ani ona, ani vy sami.

muž

10. prosince 2015 v 18:32 | Ta z Krabičky |  Ustláno na rytmice slov.
Od doby, kdy jsem objevila, jak v praxi vznikalo spousta světové poezie, dělá se mi ze systematiky celé věci špatně. Nedokážu už rýmovat tak, jako dřív. Zadrhávám a myšlenky krvácí dál a představa jakéhokoliv usměrňování proudu mi připadá přinejmenším násilná. Kdysi jsem měla problém s poezií bez rýmů, dnes už nic jiného psát neumím. Je to nejlepší formát na myšlenky, s fázováním, s melodií. Chybí mi psaní, ale tyhle střípky jsou dobré jako cokoliv jiného. Jde o jistou formu terapie.



Byl tam muž, ve vlaku,
je to už pár dní,
měl milý úsměv a vlasy,
do kterých lapil světlo.

"Chtěla jsem, abychom byli přátelé,"
říkala jsem každému,
kdo byl ochotný poslouchat to blábolení.
Mluvila jsem o trpělivé tváři,
o něžnosti očí.

"Chtěla jsem, abychom byli přátelé,"
opakovala jsem, všem,
a přemýšlela o něm,
jako o příteli.

Celou tu dobu
jsem si myslela, že mluvím o něm,
ale ten, koho jsem vlastně ukázala,
jsem byla... prostě já.

Sama, sama, sama.

Je to špatná poezie. Ten muž byl ale zvláštní člověk. Nebo možná nebyl... a já to jen potřebovala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pomněnka Illienel Pomněnka Illienel | E-mail | Web | 12. prosince 2015 v 11:49 | Reagovat

Ano! Charlie, vystihla jsi přesně mé pocity, co se týče chladné systeatičnosti při psaní, at už básní nebo čehokoliv jiného. :D Moje tvorba prostě nikdy nebude tak dobrá a kvalitní, protože tohle prostě já neumím a odmítám. O tom pro mě psaní není. Je to o terapii, jak říkáš. Prostě...svobodně a uvolněně ze sebe dostat to, co se mi honí hlavou, co cítím, z čeho se potřebuji vypsat či vymalovat nebo co chci sdělit druhým. Rýmy? Jo, pěkná věc. Někdy přímo překrásná. Ale pokud jdou přirozeně nebo s trochou snay. Ne když je to násilné a brání to člověku v psaní, když ho to brzdí a svazuje myšlenky či fantazii. To je jeden z důvodů, proč jsme si už dávno tka zamilovala volné verše. Protože v nich téměř bez výjimky cítím svobodu, jakou autor pocitovla při psaní - nejsou to svázaná slova, není to formální poezie, je to něco, kam pisatel prostě bez problémů může dostat to, co chce...Je to krásné.
Piš, Charlie! Piš, kresli, maluj...cokoliv! ale nevzdávej se tvorby a naprosto neřeš nějakou "uměleckou úroven" - protože Ty to umíš, máš nadání, tvoříš krásná dílka, a je zbytečné a spíš na škodu se něco takového (vůbe cjakoukoliv tvorbu do srdce) snažit hodnotit chadnou lupou odborného posuzování kvality či dokonce "správnsti". To je akorát na to, aby se z krásných věcí styl ukázky do učebnic. Brr...To fakt ne! Tvoř, když máš chut nebo potřebu, tvoř tak, jak to cítíš a na nic jiného nehled. :-) A neboj se s námi dělit o svou tvorbu.
Zajímalo by mě rozuzlení příběhu ve Tvých verších. Ten muž ve vlaku byl skutečný a píšeš to opravdu za sebe? Co vedlo k tomu, že jsi pak mísot na něj ukázala na sebe? Trochu mě mrazí z těch tří "sama" na konci. Je mi z toho úzko. Potřebovala jsi...co? Trochu to na mě působí, jako by pisatel básně potřeboval najít přátelský vztah sám k sobě, začít s emít rád. A potom začít navazovat přátelské vztahy s těmi druhými.Ale tak na mě prostě půsboí slova z básničky ve spojení s tou poslední větou - "...a já to jen potřebovala." Každopádně je to zajímavé a působivé. Ale je mi z toho trochu smutno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama