V Krabičce se momentálně skrývá upřímná lhářka s nesplnitelnými sny zavřenými v krabičce z kartonu. Neschopná žít, neschopná umřít. Neschopná zůstat na jednom místě příliš dlouho. Nesnažte se ji poznat, přišli byste o iluze. Mohli byste ji poznat takovou, jaká je v tom nejzazším skrytém koutku duše a to je něco, co by nechtěla ani ona, ani vy sami.

kapky

22. srpna 2015 v 11:53 | Ta z Krabičky |  Povodně z myšlenek.
Proč musí všechno pořád dávat smysl? Proč musí lidé pořád mluvit o těch samých věcech, pořád dokola mluvit o tom, jaký mají právě oni náhled na tu či onu věc, na kterou musí mít náhled každý? Proč nemůžeme víc mluvit o hvězdách a o slunci a o květinách a o pihách a o tom, jak něčí vlasy září ve slunci? Jaký má smysl tohle všechno psát, když to nikdy nikdo nahlas neřekne? Možná je v tom krása toho všeho, nebo ji do toho alespoň někdo ukrývá, to, že je to psáno, že jsou to slova, a že je neničí hrubý hlas. Ale všechno napsané je přeci řečeno, nastokrát, tím hlasem v hlavě píšícího člověka, v hlavě čtenáře. Proč tenhle hlas někdy nemluví i navenek? Proč pořád všichni něco říkají a přeformulovávají a učí se preciznosti slov? Proč nemůžeme říkat slova, jak nám přijdou na mysl, proč nemůžou slova sledovat trajektorii myšlenky?



Až donedávna jsem měla problém s představováním sebe sama, protože... ať už o sobě ostatní řekli cokoliv, já nebyla s to říct něco nazpátek. Něco, co by vyhovělo mně i jim. Ahoj, já jsem já. Je mi tolik a tolik, žiju tam a tam. Mám tolik a tolik sester, bratrů, koček, bakterií v posteli. Já tyhle řeči tak nemám ráda. Vůbec nezáleží na tom, odkud člověk pochází, kolik mu je let, koho má okolo sebe. A pokud ano, není třeba to říkat předem. Pokud na tom záleží, přijde na to řeč, ten člověk to zmíní, mezi řečí, a pokud se taková informace spojí s něčím zajímavým, co vám ten člověk říká, rozhodně se vám to zaryje do paměti lépe, než kdybyste ho slyšeli, jako když mluví kniha dějepisu.

"Ahoj, já jsem já. Ráda říkám věci, které nedávají smysl. Ještě nikdy jsem nebyla na měsíci." Je zvláštní, že všechny měsíce mají svá jména, jen ten náš je prostě Měsíc. S velkým M. Je to tak trošku smutné, je mi ho tak trochu líto. Ačkoliv jménům je přisuzována větší váha, než vlastně mají. Však víte, jak to bylo s tím Shakespearem, růží, Kapulety a Monteky. Člověk je tím, kým je a ne tím, kým ho nazývají. Možná to všechno má pomoct proti roztříštěnosti osobnosti. Člověk není jen jeden. Žijí ho stovky, možná tisíce verzí v myslích lidí, které za život potkal. Nikdy žádná z nich nebude stejná. A bude to chyba lidského vnímání stejně jako prchavé lidské paměti.

Projde kolem vás dívka v hezkých bleděmodrých šatech. Ta má ale hezké šaty... A rázem je tu odraz, ozvěna člověka. Nevíte o ní nic krom těch šatů. Pokud jste všímaví, možná jste si všimli i jejích vlasů, bot, úsměvu nebo slz. Pokud ne, máte tu manekýnu z obchodu navlečenou v čemsi, co postupně vyprchá. Ale prošla tudy, zanechala otisk, zanechala sebe. A takhle se lidé tříští každý den. A přesto zůstávají vcelku. Kolik různých verzí mě samé asi žije v cizích lidech? Kolik jich zemřelo? Kolika jim přinesli po smrti úsměv ve tváři jako květinu? Bez paměti na to, kde se tu ten úsměv vzal.

Jemnost je síla.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama