V Krabičce se momentálně skrývá upřímná lhářka s nesplnitelnými sny zavřenými v krabičce z kartonu. Neschopná žít, neschopná umřít. Neschopná zůstat na jednom místě příliš dlouho. Nesnažte se ji poznat, přišli byste o iluze. Mohli byste ji poznat takovou, jaká je v tom nejzazším skrytém koutku duše a to je něco, co by nechtěla ani ona, ani vy sami.

šaty dělají člověka (člověkem)

18. června 2015 v 19:08 | Ta z Krabičky |  Sepsáno ve chvílích světla.
Témata na slohy ve škole vždycky bývají poněkud na nic, to vědí všichni. Jelikož ale pod jediným tématem Šaty dělají člověka visel volný slohový útvar, nemohla jsem jinak. Psaní, nápad, všechno by mělo být bráno s rezervou. Z nějakého důvodu veškeré věci napsané ve škole a pro školu si s sebou nesou takovou pachuť... Nedají se brát vážně. Tohle tu přistává jen proto, že jsem zkusila zase něco nového, když přijde na styl psaní.



Zrcadlo. Široká, nezměrná plocha utápějící se v odstínech a pohybu. Zírá ze zdi. Jako okno. Jako nepřítel. Je a bude po nezměrná léta, držíc v sobě pouhopouhou ozvěnu odrazu zapomenutou v něm uspěchaným majitelem, který chvátal kamsi Jinam. Do nového života-neživota.

"Hlavu na stranu." Hlas. Hluboký, mírný, promlouvající dojmem lhostejného doporučení, po němž následují ruce. Dlouhé prsty zarývající se v dlaň připomínají složité strojky na konci dlouhé násady. Sevření se pomalu otevírá a ony začínají svou práci na karmínové látce splývající k zemi.

Jehla, špendlík, všechno je to stejné. Bolest. Drobná zranění, drobnější kapky prosakující na povrch. I zrcadlo je vidí. Natahuje se a chlemtá nesmírnost jejich žití s hladem lačného zvířete. Látka se zbarvuje. Vedlejší efekt a účel. Látka se leskne tou štědrou obětí.

"Ruce." Jediné slovo. Po něm přichází změť pohybů. Zrcadlo je kopíruje s hrozivou přesností. Dívá se. A látka kopíruje tělo. Nádech, výdech. Zvedá se, jako by sama byla naživu.

Cítím nejistotu vetkanou do rukavic, které visí, zaklesnutá jedna do druhé, jako by byly prázdné. Drží jedna druhou tak, jak mě držela matka toho rána. Držela mne, plakala a obloha byla temně tyrkysová. Také měla šaty. Obnošené a zašlé pod vrstvou hvězdného prachu. V důlku klíční kosti mi uvízla jedna z jejích slz. V představách to místo pořád voní solí.

"Nezapomeň kroky." Další doporučení. Úsměv. A další. Jedná se o jakousi formu výměnného obchodu. A je to komické. Úsměv, to je jen další maska, převlek. Těsnější a dusivější než róba, do níž nás oblékla povinnost.

I ostatní se oblékají. Společně se slavnostními hávy natahují na vyhublá těla výraz lidskosti. Jiskru v oku. Ty zpropadené úsměvy. A zrcadla dál kráčí cestou imitace a v živých barvách zobrazují skutečnost.

Dnes je ten velký den. Jeden druhému se smějeme do obličeje v přespříliš drahých šatech, zatímco vnitřnosti se nám obracejí naruby strachem. Ruce v rukavičkách kynou na pozdrav, přestože jejich jedinou touhou je chytit jedna druhou a vzájemně mírnit vše přemáhající třas.

Dnes je ten den, kdy navštívíme Zemi. Stovky se nás vypraví skrze chlad vesmíru a jen zlomek dosáhne cíle. Je nás příliš, musíme ten risk podstoupit. Navlečení ve směšných šatech, v křeči z úsměvů, vystoupíme do nového života jako maškary. Na nic jiného lidé nejsou připraveni. Jediní lidé, kteří jsou lidmi, tak vypadají.

A my odlétáme. Brzy.

Známku ještě nevím. Ale mám takový dojem, že to celé závisí na tom, nakolik je naše učitelka tolerantní vůči sci-fi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama