V Krabičce se momentálně skrývá upřímná lhářka s nesplnitelnými sny zavřenými v krabičce z kartonu. Neschopná žít, neschopná umřít. Neschopná zůstat na jednom místě příliš dlouho. Nesnažte se ji poznat, přišli byste o iluze. Mohli byste ji poznat takovou, jaká je v tom nejzazším skrytém koutku duše a to je něco, co by nechtěla ani ona, ani vy sami.

já tebe, ty mne

28. května 2015 v 20:43 | Ta z Krabičky |  Sepsáno ve chvílích světla.
Na psaní jako takovém je cosi… Něco. Je to ten magický moment, když píšete a myšlenky se vylévají na papír a jdou pořád dál a najednou se díváte a máte před sebou cosi jako myšlenkový konstrukt. A na vteřinu tomu všemu, co jste napsali, věříte. Na přelétavou chviličku, než vás zaplaví protiargumenty, realita. Ale vy přesto víte, že na vteřinu byste za pravdivost oněch slov ručili životem. Vždyť mysl psavce nezná zákony fyziky a přesná data. Píše, co vidí, a co vidí, má v mysli. Je to jako s tou slavnou větou, kterou se všichni oháníme - podobnost s reálnými místy, událostmi či osobami je čistě náhodná.



Neumím si představit, kde je v lidském těle místo pro duši. Tělo jsou varhany. Obří masa, tisíce trubek, ohromná váha, souznění a zvuky, které drásají uši. Nesmírný kolos spravovaný sběhem elektřiny v hlavě, drobnými výboji, malými zázraky po celou dobu své existence.

Tělo je parní lokomotiva, pohybující se kupředu se supěním a lehkým pocitem zadostiučinění a rebelie vůči matce přírodě. Od zastávky k zastávce, za jásotu techniků, malých dětí a dospělých, kteří ještě neztratili sílu radovat se. Po zaběhnutých kolejích pořád dál a dál. Kde se v nás stále bere pocit svobody?

Tělo je počítač. S miliony okruhů a obvodů, malými nekonečny drobných součástek fatální důležitosti. Tělo se přehřívá, zamrzá… Vypne a zapíná se znovu. (Až nakonec ne.) Nedokážu si ale přestavit, kam se v tom všem poděje lidská duše. Ve zmatku, přízemnosti, a s tisíci lapačů, které se otvírají a zavírají každou vteřinu, aby duši roztrhali na kousky. (Kdo to ví? Kdo ji najde?) Kde ji hledat?

Snad vetkanou mezi žebry, jasnou a zářící proti kostem barvy slonoviny. Stále v pohybu, odvíjející se v tisíci malých hádků. Snad v plicích, mocných měších, chorálech a katedrálách, jimiž vanou tornáda a vichřice. Nahrne se dovnitř jako třpytivá mlha, ulehá, rozplyne se v prostoru a… a pak člověk vydechne. A pak znovu, znovu, znovu, a duše samotná už pak vytvoří jen jakýsi závoj okolo osamělého.

Možná tohle je to, čemu se říká aura. A možná, dostaneme-li se dost blízko k člověku, začínáme také dýchat jeho duši. Možná se pak smísí. Vznikne něco nového. Chemický experiment, mlhovina duší. Možná, že ta je ta jediná, kterou si nakonec neseme životem. Naše duše a v ní duše, úlomky duší jiných, a v těch možná zbytkové částice těch, co zanechali sebe sama v nich. Možná, že si tak s sebou neseme celý svět.

Nemám tušení, jestli si tohle tady ještě vůbec kdy někdo přečte. Nemám tušení, jestli sem stále vůbec někdo chodí. Nepíšu, múzuju. Nekreslím, vymýšlím si lidi. Desítky lidiček, kteří nikdy nedostanou jméno. Je to trochu úleva, zase po čase něco tvořit. Ne vždy se na to cítím, ale někdy přijdou večery jako dnešní, kdy mě psaní vyseká z nejhoršího. Víte, četla jsem kdesi citát, bez autorova jména, ohledně toho, že umělec, který přestane tvořit, páchá emoční sebevraždu. Netvrdím o sobě, že jsem umělec, jen si říkám, že na tom asi něco bude
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Illienel Illienel | E-mail | Web | 5. června 2015 v 20:58 | Reagovat

Ach Charlie...Já nemám slov. (Ale protože bych to nebyla já, kdybych s enepokusila opět napsat něco jako "pořádný" komentář, zkusím ta slova někde chytit do sítí.) Je to nádherná úvaha, co jsi napsala. Působí to na mne jako celá vlna pocitů, myšlenek, emocí...neskutečné, čeho všeho se to ve měn při čtení dotklo, co to probudilo , vyvolalo, přitáhlo, vytvořilo...Nedokážu to ani popsat, promiň. Už velmi dlouho na mě takovýmto způsobem nic nezapůsobilo. A k tomu všemu jsi mě inspirovala. :-) V tuto chvíli mi není dobře, jsme vyčerpaná a nemám už kapacitu věnovat se vlastním úvahám - hledat své odpovědi na Tvé otázky a přemýšlet o mlhovinách duší, prolínání úlomků nebo o tom, kde má v těle vlastně duše místo a jestli tam pro ni to místo je. Ale rozhodně se tím někdy zabývat budu. Po tomto Tvém článku ani nemůžu a nechci jinak. :-) Díky Ti za něj, krásně, zajímavě, originálně a inspirativně jsi to napsala. :-)
A myslím, že na citátu o netvořícím umělci je hodně pravdy. Proto koukej tvořit a žádné emoční sebevraždy, jasný? ;) Nemusíš se svazovat dokončováním, klidně zůstávej u střípků děl...a když budeš chtít, poděl se s námi i o ty. :-) Já budu určitě ráda a možná nejenom já. ;) Přeji činorodou a přátelskou Múzu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama