V Krabičce se momentálně skrývá upřímná lhářka s nesplnitelnými sny zavřenými v krabičce z kartonu. Neschopná žít, neschopná umřít. Neschopná zůstat na jednom místě příliš dlouho. Nesnažte se ji poznat, přišli byste o iluze. Mohli byste ji poznat takovou, jaká je v tom nejzazším skrytém koutku duše a to je něco, co by nechtěla ani ona, ani vy sami.

Vánoce... hurá!

25. prosince 2014 v 12:32 | Ta z Krabičky |  Sepsáno ve chvílích světla.
Není mi dobře. Už od minulého čtvrtka. Do té doby jsem tak nějak byla plná těšení se na Vánoce, vánoční písničky mi hrály pořád dokola, sháněla jsem dárky, ... Ale uvnitř jsem tak nějak pořád věděla, že to přejde. A celou dobu jsem měla strach z toho, že jde vážně jen o momentální rozrušení, že jakmile přijdou Vánoce, půjde všechno zase do háje... Měla jsem pravdu, částečně. Vážně to bylo jen rozrušení, žádné trvalé štěstí. Problém je v tom, že jsem na to tak nějak přišla ještě, než přišly Vánoce. Minulý čtvrtek se prostě něco zlomilo a od té doby už je to zas jen spleen a podobné ošklivosti.


Nemám ani nic, s čím bych se pochlubila. Žádná pitomá básnička nebo obrázek, nic. Nic nedělám. Poslední kreativní věc, co jsem udělala, byla malá knížečka 'The Happy Prince'. Přepsala jsem do ní svou nejoblíbenější povídku od Oscara Wilda a poslala do Dánska. Neudělala jsem si ani pořádnou fotku, protože jsem se jednak rozhodla nebýt sentimentální a druhak nebyla nic zvláštního. Znám lidi, kteří by zvládli hezčí... A možná za kratší čas. Lidi, na které jsem mimochodem trošku kašlala s dárkem jenom kvůli tomu, že jsem se prostě chtěla zavřít do krabičky a nebýt. Sejde s očí, sejde z mysli. To ani tak ne... Prostě je jednoduší se přesvědčit, že vás ti lidé vlastně k životu nepotřebují, pokud je nevidíte denně.

Včera při obědě se stalo něco strašidelného. Nevím vlastně, jak to popsat, jestli to popsat, co o tom říct..

K Vánocům jsem dostala deku od táty... Nejsem si jistá, jestli se mi líbí, že jsou na ní květiny, ale preventivně jsem z ní byla nadšená. Já chtěla nějakou přijemnou deku. Táta chtěl, aby byla pozitivní. Asi jsme oba spokojení. Z knížek, o něž jsem si napsala, jsem dostala čtyři. Zlodějku knih, Pána much, Obraz Doriana Graye a Walden. A víte, kterou jsem začala číst? Ten, kdo stojí v koutě. Tu jsem dostala minulé Vánoce. Bravo, úžasná logika, Charlie, nebo jak si teď říkáš. Mám ji ale ráda. Je to jedna z mých nejoblíbenějších knížek vůbec.

Jinak, k vánočním písičkám; ještě než se má mysl rozhodla zahrabat kamsi do háje, objevila jsem I Want a Hippopotamus For Christmas, v překladu K vánocům chci hrocha. Zpívá to malá holčíčka a má děsně zajímavý hlas. Teď už se mi ji ale moc poslouchat nechce. Momentálně si pouštím akorát tak Christmas Lights, od Coldplaye, jenže verzi zpívanou sborem Scala & Kolacny Brothers. Je mi z ní smutno, ale pěkně smutno. Respektive ne dystopicky smutno. Zpívá se tam 'When you're still waiting for the snow, it doesn't really feel like Christmas at all.' Nevím, jestli je to tím, že tu letos není žádný sníh, ale mám dojem, že se rozbrečím, pokaždé, když to slyším. Opravdu se vůbec necítím, jako by byly Vánoce...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama