V Krabičce se momentálně skrývá upřímná lhářka s nesplnitelnými sny zavřenými v krabičce z kartonu. Neschopná žít, neschopná umřít. Neschopná zůstat na jednom místě příliš dlouho. Nesnažte se ji poznat, přišli byste o iluze. Mohli byste ji poznat takovou, jaká je v tom nejzazším skrytém koutku duše a to je něco, co by nechtěla ani ona, ani vy sami.

Utopená.

21. června 2014 v 21:23 | Ta z Krabičky |  Ustláno na rytmice slov.
Je těžké něco dělat, je těžké něco psát. Ve čtvrtek jsem na tom byla nejlíp za posledních pár měsíců, smála jsem se, psala jsem si s lidmi, dokonce jsem se zapojila do sociální interakce normálního života. A pak přišlo zhoupnutí a všechno šlo do kelu. Nejsem si úplně jistá, co to nastartovalo... Byla jsem v pátek na skautské akci a najednou jsem tam mezi všemi nemohla být. Oni se smáli a povídali si a já najednou neměla co říct. A od té chvíle to trvá.
Dneska jsem byla venku s kamarádkou; domluvila jsem se s ní ve čtvrtek. Snažila jsem se být tak nadšená, jako byla ona, když jsme šly do kina na Maleficent, pak do knihkupectví, na jídlo a do papírnictví. Zasmála jsem se, to ano. Občas se mi povedlo na pár vteřin zapomenout, a pak to tu bylo zase. Taková šedivá vatová mlha, smrdící po smogu, která mi straší v hlavě. Objevuje se většinou, když jsem sama. Anebo když jsem příliš dlouho s lidmi. Anebo kdy se jí zachce. Dnešní cesta vlakem tam a zpět byla tí pádem příšerná. Zapomněla jsem navíc, že v sobotu nejezdí můj spoj, a tak jsem ještě hodinu čekala sama na nádraží, protože mi bylo trapné volat kamarádce, jestli by na mě ještě neměla čas, a připadalo mi, že nic jiného nemá cenu.
Psala jsem si a čmárala na účtenku z papírnictví, protože to byl jediný kousek papíru, co jsem měla. Nevytahovala jsem kvůli psaní mobil, stejně to byly útržkovitosti a navíc jsem zjistila, že má múza utíká, jen zahlédne digitální cokoliv.
Na účtence jsem teď, s odstupem několika hodin, mezi nesouvislými slovy načmáranými jedno přes druhé, našla i... cosi. Básničku, bez rýmů. Nemám to ráda, chtěla bych rýmovat, vážně. Aspoň maličko. Jenže mě poslední dobou připadají rýmy svazující a tak nějak neupřímné. Pro mě asi jsou. Anebo jsem jenom spratek, co si o sobě moc myslí. Nebo si o sobě myslím málo a vlastně vím, že na rýmy prostě nemám. Sama mám problém s rozlišováním. Promiňte.



Ráda předstírám,
že jsme tu,
já, ty, jen jeden šálek
kořeněného čaje daleko
od konverzace.

Jeden od druhého.

Jen jeden šálek představ
a jeden milion kroků.

Poslepu.

Zavřu oči, jdu,
krok sun krok.

Možná tě najdu,
možná najdeš ty mě a možná,
možná nakonec spadnu do propasti.
Nebo ty.
Anebo my oba.

S tichým žbluňknutím
a lehkým závanem
koření.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Illienel Illienel | E-mail | Web | 19. října 2014 v 11:12 | Reagovat

Teda Charlie, tohle je...no, docela mě z toho mrazí. Zdá se mi to hodně dobré. Smutné. Vybízí to k přemýšlení. Nabízí plno vysvětlení, možností, jak text pochopit. Neříkám básničku, protože tohle je víc. A taky mám v poslední době problém psát v rýmech a přijdou mi neupřímné. Když chci napsat něco čistě ze sebe, tak jedině volný verš. Je to působivé. Nemůžu se rozhodnout, jestli mi Utopená přijde pesimistická nebo jen tajemná. Možná obojí. Mám o ni strach. Tímto asi je. Cítím z toho osamělost a hledání. Baví (i když to není to pravé slovo) mě uvažovat nad významem těch slov a skládat dohromady vlastní interpretace. Ale moc by mě zajímalo Tvé interpretování toho textu. Podělila by ses se mnou o to, co jsi tím měla na mysli?  Co tím básník chtěl říci, o co tam šlo?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama