V Krabičce se momentálně skrývá upřímná lhářka s nesplnitelnými sny zavřenými v krabičce z kartonu. Neschopná žít, neschopná umřít. Neschopná zůstat na jednom místě příliš dlouho. Nesnažte se ji poznat, přišli byste o iluze. Mohli byste ji poznat takovou, jaká je v tom nejzazším skrytém koutku duše a to je něco, co by nechtěla ani ona, ani vy sami.

Kontemplace

2. května 2014 v 19:09 | Ta z Krabičky |  Sepsáno ve chvílích světla.
Nebudu to protahovat, nemám co přidávat... A proto tady přistává esej do školy, jediná tvůrčí věc, co jsem v poslední době udělala a to ještě jen proto, že jsem musela.. Pracovala jsem pod tlakem, tři hodiny před půlnocí, abych to stihla odevzdat v zadaném termínu. Jedná se o esej o obrazu... A tak trochu o mých myšlenkách a tom, jak málo příležitostí k psaní jsem poslední dobou měla..



KONTEMPLACE
Jakub Schikaneder (1855 - 1924)

Obrazy Jakuba Schikanedera, narozeného v Praze roku 1855, mají všechny společné několik aspektů. Hádám, že to budou ony, které mě přiměly po dlouhém a útrpném vybírání obrazů, při kterém jsem prošla přes V. Van Gogha, J. M. W. Turnera i G. Klimta, přiklonit se právě k těm jeho. Tímto nechci nijak znevažovat práci výše zmíněných pánů, ani těch, nad nimiž jsem uvažovala také, ale už jsem jimi nechtěla odvádět pozornost od tématu, naopak. Mám dojem, že každý z nich má svůj osobitý styl. Něco, čím zaujme. Velkolepost. - Tu velkolepost, kterou práce pana Schikanedera postrádá, znovu ale připomínám, že tím nemyslím nic špatného. Jedná se spíš o to, že jeho obrazy na mě dýchnou melancholií, důvěrností. Neschovává se za jasnými barvami, za složkami typickými pro právě jeho vlastní místo a období. Je upřímný. Vidím jeho obrazy a… vidím je. A to už něco znamená.

Někdy se podíváte na obraz. A díváte se na obraz. Říkáte si, jak krásně vypadá, obdivujete barvy. Můžete se na něj dívat hodiny a stále zůstává obrazem. Ale tyhle ne, tyhle… Díváte se na ně pár minut, vteřin. A pak ožijí. Nejde o žádnou hru na fantazii. Zůstávají na plátně, ale vy víte, že žijí v něm. Je to těžké vysvětlit. John Connolly jednou řekl něco v tom smyslu, že příběhy chtějí být čtené, že to potřebují. Jejich svět je svázán s naším a bez toho, že by je někdo četl, bez očí, které hladově hltají řádky jeden za druhým, že bez těch by příběhy byly ničím. Nebyly by. A já si myslím, že stejné je to s obrazy. Jenomže ne každý může nechat ožít jakýkoliv obraz. Některé k vám promlouvají, některé… si radši jen představíte, jak visí na zdi a to je vše, co s nimi můžete dělat.

Práce pana Schikanedera jsou pro mě, upřímně, něčím novým. Nikdy bych nevěřila, že najdu něco, co mě natolik uchvátí (ráda bych našla jiné slovo, protože užití tohohle mě nehorázně štve, poněvadž je dost teatrální, ale bohužel nemůžu najít jiné, které by ten pocit vystihlo). Obrazy ve střízlivých barvách, možná příliš tmavých, na něčí vkus, mnohdy s postavami ztracenými v zákoutích vlastní mysli, až příliš na to, aby zvedly hlavu a podívaly se vám do očí. Jste zde pozorovatelem. Vy je vidíte, máte je přímo před sebou, obnažené v jejich zamyšlení. A přesto, nějakým záhadným způsobem, se panu Schikanderovi daří z vás udělat právě to. Pozorovatele. Nejste špehem, vetřelcem, ničím podobným.

Jaký je rozdíl mezi špehem a pozorovatelem? Řekla bych, že právě takový, jaký je mezi tím, když se člověk na obraz dívá a když se dívá. Máte-li špeha, chcete po něm, aby doručil zprávu o situaci, jež se před ním odehrává. Co nejpřesněji, co nejrychleji. Pozorovatel si dává na čas. Vyskytl se na místě úplnou náhodou, ale cosi ho přimělo, aby se zastavil a stal se tím, čím je. Mohl by takhle stát hodiny a hodiny, protože ho nikdo nikam nevolá. Nikdo po něm nechce, aby se vyjadřoval o tom, čemu se stává svědkem, přesně. Pokud si tak zvolí, nemusí se vyjadřovat vůbec. Je tam sám za sebe. A je, tím zvláštním způsobem, vítán.

Můžete vidět mnicha, který se modlí v přílivu běžícím k jeho nohám po vlhkém písku pláže zalité ospalým slunečním svitem podvečera. Můžete vidět ženu, dívku, ležící zhroucenou na lavičce v parku, zatímco se v podzimním parku stmívá. - Stejně jako můžete vidět stařenku uprostřed zimy jejího života, opřenou v únavě o hřbitovní zeď, prohlížející si spadané listí jako upomínku na podzim, který se jí už vytrácí z paměti. Jde vesměs o intimní momenty lidského života. A přesto jim vaše přítomnost, autorovo svědectví, na intimnosti neubírá ani v nejmenším.

Dnes bych tu ale ráda mluvila o výše zmíněném mnichovi, z obrazu Kontemplace. Pro to slovo jsem našla hned několik definicí, různících se jen podle toho, jak moc je člověk různit nechá. Jedná se o modlitbu, meditaci, nejbližší spojení, k jakému může dojít mezi člověkem a Bohem. Někdo by mohl říct, že je mezi těmito třemi termíny velký rozdíl, někdo by je měl za synonyma. Nejsem religionista a, navzdory té jedné hodině týdně, kterou tomuto předmětu věnuji, asi nikdy nebudu. Proto jsem se rozhodla to ignorantsky pokládat za něco více či méně obdobného. Koneckonců, nezáleží tu ani tak moc na výkladu názvu obrazu jako na tom, co nám obraz může říct sám.

Mnich stojí sám na břehu moře, ačkoliv se nezdá, že by si svou samotu uvědomoval. Jeho ruce, přestože spuštěné dolů, jsou sepjaty v modlitbě a na jeho hlavě spočívá kápě. Neskrývá nic z jeho obličeje; rysy očí, nosu i úst jsou jasně patrné. A přesto se autorovi podařilo učinit ho tak nějak záhadným, neurčitým. Jako by onoho muže od nás oddělovalo víc než jen stín kápě. Je tak blízko, mohli byste k němu dojít, dotknout se ho… Ale to byste se nikdy neodvážili. Jeho klid, jeho zamyšlení, jeho modlitba. Je jedno, jak to označíte. Nechcete ho ale při tom vyrušit.

Jeho postava je nejústřednějším motivem obrazu a nachází se vlevo, víceméně ve zlatém řezu. Je vyvedená v tmavších barvách než zbytek díla, hlavně zásluhou tmavě hnědé látky jeho roucha a jako jediná je orientovaná vertikálně, oproti horizontálnímu pozadí. Upoutá vaši pozornost na první pohled, aniž by se musela snažit. Je tak přirozená, jak jen může být.

Pak je tu moře. Sledujete-li jeho hladinu od horizontu, zdá se klidné. Odráží barvu oblohy zbarvené červánky, i když si pořád zachovává jakýsi odstín modři. Směrem k pláži, na níž mnich stojí, začíná divočet. Na začátku jsou to pouze malé vlnky, pohupující se svým horizontálním směrem, pak ale najednou přichází vzrostlá vlna neurčité barvy směsi bílé a zelené, zdvihající se jenom malý kousek nad linií mnichových sepjatých rukou, jako by je každou

chvíli měla smést. Ale nesmete. Protože mnich stojí pevně, jako jediný klidný a stálý bod obrazu. Vlna se hne, vlna nabere na síle, vlna může cokoliv… Ale vám je tak nějak jasné, že on zůstane stát.

Snad ho na místě drží kruh světla, který se shodou okolností nachází právě v jeho týlu. Tady už by se mohla interpretace různit. Někdo by mohl říci, že se snad ještě jedná o slunce, že soumrak ve skutečnosti není tak blízko, jak se zdá. Někdo by snad mohl tvrdit, že se jedná o znázornění onoho spojení s Bohem, že to světlo, ta mlhavá záře, je snad on. Nebo se snad jedná o mnichův vlastní svit? Možná se to jeho duše snaží proniknout tam, kam je jí až do smrti vstup zapovězen.

Já se nechci hádat, nechci ani diskutovat. A hlavně nechci přemýšlet nad tím, co tím chtěl umělec říct. Umělec, byť člověk hoden respektu, je mrtvý muž, jehož vlastní podněty a důvody se už nikdo nedozví. Umělci by mělo tudíž být největším oceněním, když se na obraz podívá někdo jiný, jinýma očima, vidí něco jiného, ale přesto to, na co se mu naskytl pohled, může upřímně označit jako krásu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama