V Krabičce se momentálně skrývá upřímná lhářka s nesplnitelnými sny zavřenými v krabičce z kartonu. Neschopná žít, neschopná umřít. Neschopná zůstat na jednom místě příliš dlouho. Nesnažte se ji poznat, přišli byste o iluze. Mohli byste ji poznat takovou, jaká je v tom nejzazším skrytém koutku duše a to je něco, co by nechtěla ani ona, ani vy sami.

Šplouch sem, šplouch tam.

15. února 2014 v 10:31 | Ta z Krabičky
Ono se to snadno řekne; utéct z reality, tvořit, snít. Ono to zní tak snadně, ono se na to tak snadno vzpomíná. Jeden by řekl, že to půjde na povel. Že pokud jste snílkem v duši, nikdy snít nepřestanete. Ale to je hloupost. Protože někdy se brána vašeho vzdušného zámku zamkne na sedm západů, vaše múza vám dá sbohem, vaše prsty nad klávesnicí vypovídají službu. A vy s tím neuděláte nic. Vůbec nic. Můžete brečet, můžete se vztekat, můžete vyhrožovat, nic z toho ale nepomůže. Vaše problémy zůstávají, zatímco vy se rychle unavujete. A ztrácíte naději. A když ji pak nakonec ztratíte docela, ztratíte sebe.


Asi to zní dost tragicky, možná přeháním. Možná už jsem jen zapomněla, co se dá psát a co ne. Mrzí mě to. Vážně ano. Od října jsem ale nenapsala, krom školních slohů, ani čárku. Vidím samu sebe mizet někde v dáli, zatímco tady zůstává ta trvanlivá schránka, která dál udržuje staré zvyky bez toho, aby o nich přemýšlela. Čas mi utíká pod rukama, přátelé odcházejí spíš než přicházejí. A já sleduju jak se to všechno kolem mě rozpadá a občas myslím na to, jaké by to bylo, kdyby v roce 2012 skončil svět.

Čtu, čmárám, nezapisuju, nedokončím. Všechno je to beznadějné. Přemýšlím často o věcech, které mě stahují dolů. Proč já se vlastně snažím? Proč já pořád chodím do své školy? Až ze školy vyjdu, bude tu práce. A pak budu chodit do práce div ne do své smrti. A nakonec umřu. A nenechám ani stopu, jen pár smutných tváří. A umřu bez toho, že by všechno tohle něco znamenalo. Ta snaha, psaní si poznámek, učení. Jenom proto, abych si našla nějakou dobrou práci, která mě bude poutat jako všechno ostatní.

Bože, poslední dobou strašlivě depkařím. Jenom si prostě říkám, že nic nemá cenu. A stejně v tom pokračuju. Protože nevím, co mám dělat. Nevím co mám dělat se sebou, s životem, s možnostmi. Nevím. Nevím. Nevím.

Vtipné je, že ačkoliv jsem nikdy nechtěla vyrůst, připadala jsem si starší než jsem skutečně byla. Teď je ze mě ale malá ztracená holka. Hloupá, hloupá, hloupá. Co se nedokáže o sebe postarat a brečí, když si rozbije koleno.

Je toho na mě moc. A já to ani nejsem schopná sepsat. Všechny myšlenky se mi sypou.

Omlouvám se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama