V Krabičce se momentálně skrývá upřímná lhářka s nesplnitelnými sny zavřenými v krabičce z kartonu. Neschopná žít, neschopná umřít. Neschopná zůstat na jednom místě příliš dlouho. Nesnažte se ji poznat, přišli byste o iluze. Mohli byste ji poznat takovou, jaká je v tom nejzazším skrytém koutku duše a to je něco, co by nechtěla ani ona, ani vy sami.

Once upon a winter night

22. února 2014 v 16:55 | Ta z Krabičky
Našla jsem přepis povídky ze starého blogu v rozepsaných... Trošku jsem ho poupravila a vzniklo tohle. Asi bych měla varovat ohledně krve a násilí a chybějící pointy. A depkaření. Mě je ale líp... Vážně!




Sníh se pokojně snášel na starodávný okenní parapet z tmavého dřeva, jehož temnota vynikala snad ještě víc pod tenkou vrstvičkou sněhových vloček, jež se tak marně a přece tak úpěnlivě snažily o narušení té velké těžké tmy pokoje, který dozajista patřil k tomu parapetu, dle podobné ponurosti, jíž vyzařoval do ulice stejně jako ten prostý kus dřeva. Jediný jasný bod v téhle beznaději představovala žhavá špička zapálené cigarety, již svíral mezi prsty mladík s delšími tmavými vlasy a pevně sevřenýma očima.

Společně s kouřem vydechoval taky myšlenky a vzpomínky, jež mu tenhle prastarý dům cpal do hlavy už od malička. Snažil se zklidnit, snažil se naplnit hlavu místo reje děsivých skutečností lehkým prázdnem bez barvy, jež se pak sneslo na všechno jako prach zapomnění. Do chvíle než otevřel oči, samozřejmě.

V šedivých duhovkách, jež v té chvíli neuvěřitelně potemněly, se na kratičkou chvíli odrážel oheň, jako by jeho záře vycházela z černé jeskyně, než odvrátil pohled a vyklepal popel přímo na noční stolek. Vždyť komu na tom přeleštěném krámu záleželo? Další tretka pro připomínku, že dokud bydlí v téhle ruině, co ji drží v obyvatelném stavu už jen rodinná pýcha, nemůže si dovolit žádná práva, svobodné myšlenky a předně žádné přátele, alespoň ne mimo tenhle pokoj.

Rozhlédl se po místnosti, v očích stále mžitky ze žhnoucího konce cigarety, jíž pořád třímal v ruce. Stěny polepené plakáty v Nebelvírských barvách jen tak z recese už dávno ztratily tu moc probouzet v něm toho nespoutaného rebela, který s rodinou Blackových společného nic než jméno. Už ho unavovala ta věčná srdnatost, kterou Peter vždycky obdivoval. Už ho udivovalo bezstarostné vtipkování s Jamesem, který neměl tušení o tom, jaké to je, když vás vlastní rodiče nenávidí. A předně ho unavovala ta mírnost, s jakou Remus vždycky snášel jeho výkyvy nálad, kterým předával volnou uzdu, když ostatní nebyli na blízku.

Těžce dýchal, posazen na rozviklané posteli, staré jako všechno v domě, a poprvé za těch šestnáct let svého života si uvědomoval, jak moc vyčerpávající to všechno je. Mimoděk si zajel dlaní pod košili a nahmátl v boku podlitinu ze včerejška, kdy zase řekl něco, co se otci nelíbilo. Už ztratil přehled o tom, kolikrát se to stalo nebo snad o důvodech, jež tomu předcházely. Jako by snad ani nebyly důležité.

Vytrhl ruku zpod košile a zabořil hlavu do dlaní, zatímco si palci mnul spánky. Jeho ruka se mimoděk prohnala jeho vlasy a ramena se mu lehce otřásla přidušeným vzlykem. Sirius Black nikdy nebrečel. Když si rozbil koleno, zatnul zuby. Když poprvé zažil Cruciatus, proklínal svou rodinu. Nejdřív tiše a pak zcela nepokrytě, že se to linulo celým domem, pročež dostal nášup.

A najednou se roztřásl.

Zoufalstvím a tou beznadějnou snahou o to, udržet tu slanou vodu, co se mu tlačila do očí, uvnitř. Měl pocit, že každým okamžikem vybouchne. Že ta potlučená schránka, co bývá přes školní rok jeho tělem, se každou chvíli rozletí na tisíce kousků a... a co pak? Pak bude volný. Snad.

Přitiskl si ruce pevněji k obličeji jen na pár chvil, než vydal přidušené zaúpění a cigareta mu vypadla z křečovitě sevřených prstů na koberec, těsně následována jeho košilí, kterou už neviděl dopadnout, jak se vrhl k oknu, které otevřel jediným zatlačením do studeného skla.

Jeho plíce jen těžko přijaly studený vzduch, který ho přiměl se rozkašlat. A přesto se snažil dýchat zhluboka a byl si jistý, že kdyby se naklonil jen o palec víc, vypadl by ven. Snažil se vycítit svobodu, přivolat tu mihotavou vzpomínku na něco takového. Sevřel v dlani hrst sněhu usídleného na okně, jež téměř okamžitě roztála a zkropila mu pravici chladnou rosou. Pára mu šla od úst a na sálající hrudi se mu rozpouštěly další vločky, polapené tam nešťastnou náhodou, umíraje zčistajasna ve svém nekonečném tanci.

Poklepával prsty na studený parapet a snažil se prohlédnout skrz roje sněhových vloček na druhou stranu náměstí, snad aby zaměstnal svou mysl a konečně zklidnil svůj dech. Nevnímal husí kůži, která se mu rozlévala po zádech, ani krystalky, jež se mu tvořily na vlasech, když v ně okolní zima zmrazila usazené kapičky jeho dechu. Čas jako by v tom okamžiku stál a letěl v tu samou chvíli. Hodiny kdesi v dáli odbily devátou a ledový poryv větru donesl zvuk ozvěnou skrz bariéru sněhu až k němu. Počítal údery a jeho srdce se uklidňovalo. Začínala mu být zima.

A pak se ozvalo zaklepání. Nejdřív jemné a po několika chvílích bez odezvy bylo zopakováno o něco hlasitěji, následováno tichým vrznutím dveří, jak do pokoje vklouzla tmavá postava, zastavuje se uprostřed místnosti s viditelnou nerozhodností. Chlapec, jen o něco mladší než Sirius, žmoulal nervózně v ruce ubrousek a pozoroval vyčkávavě siluetu svého bratra, která se temně rýsovala proti chumelenici venku, zatímco místnost opanovalo ticho.

"Siriusi," pravil Regulus po několika okamžicích tiše a jeho hlas se třásl nejistotou. Nejistotou plnou zdvořilosti tak nezbytné pro mladého aristokratického diplomata, v něhož jeho malý bratr úspěšně dokázal vyrůst, ke spokojenosti jeho rodičů. Sirius se hořce usmál sám pro sebe a opřel se ještě pevněji o parapet, nahrbuje se a nastavuje Regulusovi záda. Věděl, že jeho bratr by poznal, jak mu je, kdyby mu pohlédl do obličeje jen na pár sekund. A to byla další věc, který ho doháněla k šílenství.

"Vypadni." Z úst mu vyplynulo zavrčení, možná až příliš snadno a mohl slyšet, jak se jeho bratr zhluboka nadechuje, aby něco řekl, ale místo toho z něj vyšel povzdech. Krátký, tichý, ale Sirius ho přesto slyšel.

"Ne." Regulusův hlas byl rozhodný a Tichošlápek se zamračil, opíraje se trošku pevněji o ztrouchnivělou okenní římsu, která se pod tím tlakem zlehka zatřásla.

"Ne?" Starší z bratrů zopakoval to jediné slovo, skoro výhružně. A mlčel. Vrhl na mladšího chlapce pohled přes rameno a Merlin ví proč ho ten pohled rozlítil do nepříčetnosti. Drahý slavnostní hábit, perfektní pěšinka, ubrousek s monogramem v ruce. Perfektní synek perfektní rodiny. Jedináček.

"Ne?" Sirius mimoděk sevřel parapet a trhl, jeho dech zrychluje, když jeho překvapený pohled utkvěl na kusu dřeva, které mu zůstalo v ruce. Ne? Otočil se, spuštěje ruce podél těla, parapet křečovitě sevřený v jedné z nich. "Vypadni, Regulusi, myslím to vážně." Snažil se, aby jeho hlas zněl klidně, ale to se nedařilo. Několikrát sevřel levačku do pěsti a opět povolil a upustil dřevo, aby mohl to samé udělat s pravačkou, zatímco si navlékal košili, v níž zůstala po cigaretě vypálená díra.

A Regulus tam stál a pozoroval ho.

"Ne."

Jediné slovo projelo Siriusem jako blesk. Cítil se, jako by ho někdo donutil vypít láhev ohnivé whiskey najednou. Ruce se mu třásly ještě víc než předtím, když se mimoděk sehnul pro dřevo ležící tam na podlaze a několika rychlými kroky přes místnost došel k bratrovi, který se v šoku stihl natočit pouze tak, že schytal ránu na záda. Od dřeva v tu chvíli odletělo několik třísek a Regulus klesl na kolena, beze slova. A Siriusova ruka se neustále pohybovala jako smrtící stroj, rozezlená ještě víc mlčenlivým trpěním toho, koho se rozhodla potrestat.

"Řekni. Něco!"

Regulus se zasmál, krátce, chraptivě, "Jsi můj bratr."

Tichošlápkovi znovu vypadl parapet z ruky. Regulus nemohl ničemu rozumět, on byl vždy pýcha rodiny. Sirius se pustil za menším chlapcem na podlahu a jako ve zpomaleném filmu viděl své vlastní pěsti, které opouštěly bratrův obličej jen, aby se za několik momentů vrátily s o něco vyšší rychlostí a prudkostí. Cítíl teplou krev, co mu tekla po prstech a odkapávala na koberec, na jeho košili, zatímco Regulus se neozval ani slovem. Zčásti proto, že už ztrácel vědomí, zatímco Siriovi se po tvářích začínaly spouštět slzy.

Nevěděl, co dělá. Nevěděl, kdy přestat.

Rychle dýchal a nedokázal se vzpamatovat do chvíle, než Regulusova hlava klesla na koberec. Jeho ústa formovala slova, která nepřicházela, zatímco se zajíkl a couval po zemi k posteli, dokud se nezastavil o čelo postele, kde s rozšířenými zorničkami sledoval Reguluse, jemuž se nepravidelně zvedal hrudník a po tváři mu stékala karmínová krev, stejná jako ta na Siriusových rukou.

Nohy ho téměř zradily, když se pokoušel zvednout, opíraje se třesoucí rukou o noční stolek. Prach z cigarety mu ulpíval na prstech, zatímco on nebyl s to spustit oči z chlapce, který v bezvědomí ležel na koberci. Zalykal se. Zvedl ruku, aby si setřel z tváře slzy, přičemž vdechl část prachu a naplno se rozkašlal. - A to ho probudilo.

Stále se chvěl po celém těle, když z almary vytáhl kabát a s dusotem seběhl po schodech. Nemohl tu zůstat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama