V Krabičce se momentálně skrývá upřímná lhářka s nesplnitelnými sny zavřenými v krabičce z kartonu. Neschopná žít, neschopná umřít. Neschopná zůstat na jednom místě příliš dlouho. Nesnažte se ji poznat, přišli byste o iluze. Mohli byste ji poznat takovou, jaká je v tom nejzazším skrytém koutku duše a to je něco, co by nechtěla ani ona, ani vy sami.

Když přijde ta chvíle.

6. června 2013 v 14:50 | Ta z Krabičky
Někdy přijde čas, kdy se člověk posouvá dál, protože tuší, že zůstat mu už nic nepřináší. Někdy odchází, protože hledá nové přátele, aniž by myslel na ty, které nechává za sebou. Někdy jsou tahle rozhodnutí smutná a na konci člověk všechno ztratí. Přesto všichni tajně doufáme v nás šťastný konec.

Vždycky jsem toužila najít blog, ve kterém bych se zabydlela a už nikdy nechtěla odejít. Nejdřív to byla jen hloupá stránka, kam jsem psala, co mě zrovna napadlo. Malá holka, co ze všeho nejvíc nenáviděla lidi, kteří oduzovali blogy lidí jejího věku jen proto, že je házeli do stejného pytle. Stejné kategorie plné pixelek a ničeho jiného. Malá holka, která jim tolik chtěla dokázat, že se mýlí...

Pak jsem zmizela. Na chviličku. To byl ten čas, kdy ta malá holka chtěla poznat víc než nějaké členy A.K. ke kterým by mohla vzhlížet. Chtěla se stát součástí nějakého celku. Sama chtěla nějaký klub, kam by mohla patřit. A tehdy objevila kouzlo povídkářských blogů. Těch, kde se navzájem všichni znají a čtou své povídky společně s přidáváním povzbudivých komentářů. Kouzlo kolektivu bylo něco nezapomenutelného.

A ta hloupá, hloupá holka pořád neměla dost. Ačkoli na její blog chodilo deset lidí. Pravidelně četli... Pořád si připadala ztracená. Chtěla k nim všem být upřímná, jenže občas nějaká ta hloupá lež přišla dřív, než stihla cokoli udělat. Měla to v krvi a nedalo se to zastavit. Nenapravitelná lhářka, co si přátele nenajde jen kvůli sobě, ukrývající se v doupěti lákaje lidi do pasti. Do karikatury přátelství. Je mi to líto...

Jenže teď přišla poslední fáze. Poslední fáze, kterou už nevydržím. Zavřu se do krabičky, kde mě nikdo nenajde a psát budu jen sama pro sebe. Vždyť tak je to nejlepší... A i kdyby mě časem něterá z nich našla, nepoznají mě. Neuvidí. Ty tři holky jsou nenávratně pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama